Road trip 1. týden – Německo, Rakousko, Slovinsko

  1. den

   Tak a je to tu, 1. květen nastal a my vyrážíme na náš životní výlet. Ups, musíme ještě zařídit nějaké neodkladné záležiosti… Takže znovu, 2. květen a my balíme poslední věci a konečně vyrážíme na náš dlouho plánovaný trip. Na trzích na náměstí v Rokycanech kupujeme poslední proviant a dáváme se na cestu.

   Cílem prvního dne je Národní park Berchtesgaden, konkrétně jezero Kὄnigsee. Cesta pěkně ubíhá, auto i Baddy v kufru spokojeně vrní, a po několika hodinách jízdy dorážíme do předem vytipovaného kempu v Kὄnigsee. Kemp vypadá krásně a moc lidí v něm nenajdete. Stojí tu jen pár obytňáků, ale kromě nás žádní blázni se stanem. Po příjezdu probíhá nezbytný check-in. Paní v recepci je zřejmě majitelka a naúčtuje si za 2 lidi, psa, auto a stan 25 EUR. Účtenku ale nedostaneme, zřejmě chce ušetřit na daních. Nám to ale nevadí, protože nemusíme platit pobytovou taxu. No Babiše by z toho asi kleplo.

DSC_0033

   Po zaparkování na nic nečekáme a vydáváme se na kratší túru k jezeru. Sluníčko svítí, v jezeře plavou kachny, lidí je tu pomálu, no prostě idylka. Všechno je super, tak se vydáváme ještě kousek dál po břehu jezera. Řekli jsme si, že to už pro dnešek stačí, přeci jen bychom neradi přepálili start. Po návratu do kempu následuje studená večeře složená z dobrot z rokycanských trhů. Jsme docela unavení a jdem na kutě.

  1. den

   Probouzíme se do zamračeného dne, ale výhled z našeho nocoviště na horské louky a nad nimi tyčící se hory, stále jěště pokryté sněhem, nám hned zvedá náladu. Balíme náš cestovní domov a jedeme omrknout 5 km vzdálené městečko Berchtesgaden. Původně bylo v plánu podívat se na Orlí hnízdo – letní sídlo, které dostal Áda Hitlerů darem od kamaráda z NSDAP Martina Bormanů. K naší smůle je ale cesta na Berchtesgaden kvůli množství sněhu pořád ještě zavřená. V duchu si říkám, že máme možná i štěstí, protože se jedná o pěkný výšlap s převýšením několika set metrů, po kterém následuje ještě cesta mramorem vykládanou chodbou a výtahem, který překonává dalších sto výškových metrů. A do výtahu by nás s Baddýskem asi nepustili.

DSC_0064

   No nic, alespoň se můžeme v klídku cournout po městečku a obdivovat výhledy na okolní velikány pocukrované sněhem. Baddymu se tu také moc líbí a neví, co by dřív očuchal nebo kde si dřív ulevil. Touláme se uličkami a prohlížíme si i místní zámeček. Na zpáteční cestě k autu nás do nosu praští známá vůně medvědího česneku. Přirovnal bych to ke kombinaci vůní pažitky a klasického česneku. A opravdu narážíme na lán této výborné rostlinky. O dnešní večeři je rozhodnuto. Nejprve ale musíme dojet do naší cílové destinace, a tou je pro tento den Hallstatt.

   Tato nádnerná vesnice, která je právem zapsaná na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO, leží jen asi hodinu jízdy od Berchtesgadenu. Místo je osídlené již několik tisíc let a pojem hallstattská kultura nebo doba hallstattská znají všichni ti, kteří dávali při hodnách dějepisu pozor. Od dávných dob až dodnes se zde také těží sůl a nachází se zde nejstarší solný důl na světě. Krásné jezero obklopují snad ještě krásnější domky stavěné z kamene a dřeva.

DSC_0105

   V Hallstattu jsme už byli a proto cestu do kempu snadno nacházíme. Závora je ale zavřená a lístek na okénku recepce říká, že správce má do 14.00 polední klid. OK, chvilku počkáme, je už tři čtvrtě na dvě. Pomalu ale tušíme na co se máme připravit. Na závoře kempu totiž čteme nápis: „Hier wache Ich“. Klasickou větu „Tady hlídám já“ vídáme často na vrátkách českých zahrad, nicméně pod nápisem v kempu nebyl obrázek německého ovčáka, jak by leckdo čekal, ale obrázek německého vojáka wehrmachtu z druhé světové války. Je hezké, že Rakušané pamatují na tradice a i v 21. století vědí, kam patří.

14. hodina odbyla a my jsme zvědaví, kdo nám přijde otevřít. Zklamaní opravdu nejsme. Napochoduje si to k nám plešatý, oholený týpek, oblečený v mysliveckém a s krásným tyrolským přízvukem na nás křikne co jako chceme. Jeho děd byl asi příslušníkem 20. divize horských myslivců, pomyslím si. Pán je velice laskavý. S německou důkladností nám vytiskne ubytovací formulář, fakturu a i dokad o zaplacení. Babiš by to dojetím oplakal. Já to ale oplakávám skoro také, protože si naúčtuje za nás dva a psa 33,80 EUR. No jo, za ten krasný výhled se platí. Jiný kemp popblíž není a ubytování pod střechou pro dva v Hallstattu pod 100 EUR nejde, o psu nemluvě.

DSC_0009

    Je krásné odpoledne a do večeře daleko, tak se vydáváme na trek místním kaňonem. Objevujeme malebné koryto říčky s balvany obrostlými mechem. Procházíme malou usedlostí a přicházíme k hezkému vodopádu. Po návratu do kempu ukuchtím restované bramory na cibulce a slanině s medvědím česnekem. Voní to náramně, i Baddy se oblizuje. Na něj ale zbydou jenom granule.

  1. den

   Ráno se ještě procházíme vesničkou, jejíž idylku narušují snad jen davy asijských turistů, kteří si pořizují nezbytná selfíčka na jejich ajfouny a prkýnka od masa (rozuměj tablety). Za docela slušnou cenu 1,17 EUR za litr natankujeme našeho Fouska a vyrážíme směr Triglavský národní park, Slovinsko. Projíždíme krásnými horskými údolími s roztroušenými vesničkami a salašemi. Míjíme také známe lyžařské středisko Dachstein.

   Cílem dnešního dne je kemp u řeky ve stejnojmenné vesničce Soča. Cesta nás zavádí nakrátko i do Itálie a začíná poprchávat. Jakmile se přibližujeme k hranicím se Slovinskem začíná pršet o sto šest. Nemůžeme ani zastavit na hraničních pevnostech v horských sedlech, zbudovaných za světových válek.  Do kempu příjiždíme hodně pozdě odpoledne a protože pořád prší, jdeme jen na krátký průzkum okolí.

DSC_0018

   Voda v řece Soča má nádhernou tyrkysovou barvu, až oči přecházejí. Baddy poprvé v životě okouší lanový most, ale to houpání se mu moc nezdá. Za 3 EUR fasujeme plný pytel dřeva a po večeři si děláme první letošní táborák. Polkneme pár kapek rumu a spokojeni se zavrtáváme do spacáků.

  1. den

   Další den slibuje lepší počasí a tak chceme okolí poznat lépe. Cena kempu 20 EUR za naší celou posádku je také příjemná a tak je o delším setrvání v Soče rozhodnuto.

   Po snídani se nejprve vydáváme podél kaňonu řeky Soče (zvaný Velká Koryta) proti jejímu proudu. Naskýtá se nám úchvatná podívaná na modře zbarvenou vodu omýlající kamenné přehy do hladka. Poté se pouštíme opačným směrem. Procházíme osadou Lepena a nacházíme lagunu vytvořenou přítokem řeky Soče. Slunce pálí a tak Anetka neodolá a jde do toho. Koupel v tyrkysově modrém jezírku s výhledem na horský hřeben pokrýtý množstvím sněhu je parádní. Pohled jak z obálky cestovní kanceláře. Baddy si mezitím užívá chvilku odpočinku a rochní se v trávě. Musím říct, že je zatím úplně vzorný a poslouchá. Podle jeho výrazu psí tváře si náš výlet vysloveně užívá. Je s námi non-stop a nemusí čekat, než se vrátíme z práce. Vetšinou dne s námi pobíhá venku a při jízdě autem nekňourá a užívá si odpočinek.

DSC_0123

   Ale abych se vrátil k tématu. Po koupeli pokračujeme dál podél malebného potoku směrem k vodopádu. Trošku nás po cestě mátne značení, ale nakonec ho nacházíme. Vodopád není moc velký, ale tvoří několik kaskád a okolí krásně dokreslují šťavnatě zelené stromy. Od vodopádu jde takový chlad, že jsem Anetku obdivoval, že do té studené vody vlezla.

   Na zpáteční cestě do kempu si na balvanech v korytu potoka vaříme oběd. Podává se rýže po indicku. Zdravé a dobré jídlo je hned hotové. Po návratu do kempu si chvíli čteme a jen tak lenošíme.

DSC_0040

  1. den

   Po sbalení se vydáváme opět na cestu, tentokrát do hlavního města Lublaně. Počasí nám docela přeje, akorát dost fouká. Hlad nás nutí zastavit na odpočívadle na oběd. Pro restaurace ale nemá náš denní rozpočet pochopení, a proto šéfkuchařka Anetka vaří fazole v rajčatové omáčce ke kterým si dáváme celozrnné tortily. Po rychlé mňamce pokračujeme dál směr Lublaň, kam dojíždíme, když začíná mírně poprchávat. Ostatně skoro jako vždy, když někam přijedeme. Parkujeme na parovišti Tivoli asi 10 minut chůze od centra a později zjišťujeme, že parkování máme zdrama, zřejmě proto, že je sobota (původní info říkalo 0,60 EUR za hodinu).

   Centrum města je sice maličké, ale zase se všude pohodlně dostaneme pěšky. Po chvilce přicházíme na náměstíčko u řeky, kde probíhají performace místních basketbalistů a kluci se předvádí, kdo dá lepší tríček. V íčku bereme nezbytnou mapu a vyrážíme směr Lublaňský hrad. Pro obdivovatele historie to moc není (na některých místech podepírají zdi obnažené betonové pilíře), ale je odtud panoramatický výhled na město a zasněžené hory v pozadí. Když se dosytosti pokocháme výhledem, pádíme zase dolů. Střihneme si to podél řeky a štrádujeme po promenádě lemované hospůdkami a kavárnami. Máme také možnost obdivovat architechtonické umění Josipa Plečnika.

DSC_0029

   Celkově nám přijde Lublaň jako super místo pro život. Všude venku je spousta mlaďochů popíjejících pivko nebo brázdících ulice na skatech. Je vidět, že město žije. Na ulicích hraje množství hudebníků, od harmonikáře, přes černocha bubnujícího na bongo. V přízemích domů lákají k nakouknutí krámky nabízející všemožné zboží od vína až po plechové cedule z dob bývalé Jugoslávie. Půl hodiny jízdy autem od Lublaně se nachází lyžařské areály a moře také není daleko. A navíc ceny obdobné těm našim, i když Slovinci už platí Eurem.

   Po prohlídce města mamé v plánu dojet do kempu k jezeru Bled, kde chceme přenocovat. Po cestě ještě stavíme v místním Lídlu a kupujeme něco na zub a lahvinku červeného.

DSC_0023

  1. den

   Kemp u jezera Bled můžeme jen doporučit. Za přijatelnou cenu 26 EUR pro celou naší posádku zde nacházíme krásné plácky na kempování, nově rekonstruované sociální zázemí a WIFI bez hesla po celém táboře. Kemp je navíc i dost dog friendly. U zdrojů vody můžeme najít misky pro psy a chlupáči tu mají dokonce i vlastní sprchy.

   Dnes nás čeká docelé dlouhá cesta až do Dolomit, proto se jdeme před odjezdem trochu protáhnout a obcházíme kus jezera po pěkně upravené cestě, která je částečně tvořená i dřevěným chodníkem nad vodou.

DSC_0077

   Do Dolomit to máme asi 330 km a tak vyrážíme. Po cestě stavíme v jednom horském údolí a na louce si dáváme polední piknik. Poté najíždíme na horskou silnici B-100 vedoucí z Rakouska do Itálie. Silnici si nemůžu vynachválit. Je pěkně upravená, dost široká a i poměrně rovná. Dechberoucí výhledy na horské velikány bereme jako bonus. Pro milovníky motorek je to ráj. Ten ale končí krátce po přejetí do Itálie, kdy kvalita vozovky klesá, za to ceny benzínu jdou nahoru.

   Tento den nás čekají také první vypjaté chvilky. Nejprve si se mnou zalaškuje soudružka GPSka, kdy po její klasické hláše „držte se vpravo“ najíždím na nájezd v pravo, ovšem jedu na špatný nájezd vedoucí na dálnicí opačným směrem. Její „držte se vpravo“ ve skutečnosti znamená jeďte rovně. V té rychlosti si to ale uvědomuji pozdě. Italská dálnice A-22 vedoucí přes údolí od hranic s Rakouskem skoro až do Benátek je opravdu moc pěkná a její stavba byla určitě složitá, protože se v podstatě jedná o jeden velký most. Nevýhodou však je malý počet výjezdů. Takže se projíždíme krásných a panoramatických 30 km, než je možné sjet. Za tento úsek samozřejmě platíme 1,5 EUR dálniční mýto. Úsek si tedy máme možnost vychutnat i v opačném směru.

DSC_0084

   Tímto ale zábava nekončí. Když přijíždíme do nádherného údolí Val di Funes, ze kterého mimo jiné pochází i světoznámý horolezec Reinhold Mesner, začínáme pokukovat, kde složit hlavu na noc. Projíždíme celé údolí, ale žádný kemp v něm není k nalezení. Anetka už se chce vracet, je už čas na večeři a my máme pěkný hlad. Když už jsme ale na konci údolí, chci se zajet ještě podívat na místo, odkud se fotí nejznámějši pohled z tohoto údolí na kostel v Ranui s horami v pozadí. Ukazuje se to jako moc dobrý nápad. Údolí je protkané sítí cestiček vedoucích třeba jen k nejbližšímu statku. Říkám si, že když pojedu po té nejširší cestě, nemůžu nic zkazit. Když už je jasné, že jsem cestu na hledané místo netrefil, není se kde otočit. Stoupání se sklonem 12 stupňů a zatáčky široké tak na jedno auto dávají zabrat jak mě, tak Fouskovi. Dojíždíme tak až na parkoviště do výšky 1960 m, které je výchozím bodem pro tůry po okolí. Tak se tady jak trouba otáčím a jedu zpět. Alespoň vidíme, kde následující den budeme vyrážet na trek.

   Cesta dolů je třešniška na dortu. Projet celé udolí zpět až na hlavní silnici trvá asi půl hodiny a dalších 20 minut než vyřízení nacházíme nejbližší kemp podle navigace. Vaříme večeři a den plný zážitků se blíží ke svému konci.

2 thoughts on “Road trip 1. týden – Německo, Rakousko, Slovinsko

  1. Je tak krásné číst Vaše zážitky. Často si vzpomínám na naši cestu po Zélandu. Já jsem taky myslela, že když je silnice tak pěkná, tak prostě musí vést „někam“ a ona vedla. K vratům Zélandského statku s ovečkami. 😀 Takže taky otáčka a 30 km zpět. Déšť, to je klasika. Ale ta krása, když pak vysvitne sluníčko! A dnes si možná ty kapky ve vzduchu vybavím nejlépe, taky to klepání kosy, hlad a pak třeba tu nádheru, když člověk našel ubytko, které bylo prázné a v něm vana pro turisty a poplatek dobrovolný 😀 Takové štěstí, ani jsem nechtěla odtamtud odjet. Ne, že bych doma pokaždé, když se koupu, plakala štěstím. Píšete fakt krásně, cítím se, jako bych tam byla. Moc díky za popisky „dog friendly“ míst! Přeju Vám ať si to moc užijete a Baddymu se tam taky moc líbí. Ať Vás provází štěstí a cesta je bezpečná 🙂

    To se mi líbí

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s