Road trip 2. týden – Itálie ve znamení hor a jezer

7. den

Kemp se nachází v krásném městě Brixen a tomu odpovídá i jeho cena. Když mi to slečna na recepci sečte a řekne si 38,80 EUR, jdou na mě mdloby. Příště si nocleh musíme pořešit v klidu, a ne spát v kempu u hotelu, takže Loevenhof moc doporučit nemůžeme.

Opět se dáváme na cestu, dnes nás čeká trek. Cestu údolím Val di Funes již známe z předchozího dne a hladce dojíždíme na parkoviště Zannes pod majestátní skupinu hor zvanou Odle. Jak jinak trochu mrholí a je pěkná zima. Přeci jen je začátek května a ve 2000 metrech nad mořem žádný hic čekat nelze. Řádně se tedy oblékáme, do batohu balíme svačinu a vyrážíme směr trek číslo 36 – tzv. Adolf Munkel Weg.

DSC_00571

Cesta to není nikterak náročná, celkové převýšení dosahuje jen asi 300 metrů. Pod horou Odel se nachází celá síť stezek, které můžete kombinovat dle libosti a akutální síly. My se procházíme asi dvě hodiny. Cesta nejdříve stoupá lesem od parkoviště Zannes. Sympatický je začátek cesty, který je bezbariérově upraven. Překonáme pár potůčků a docházíme do pásma sněhu. Nikde nikdo, na parkovišti nebylo kromě našeho jediné auto, a tak Baddyho pouštíme, aby se taky protáhl. Skotačení ve sněhu se mu zamlouvá a vypadá moc spokojený. Počasí není úplně ideální, ale mraky, které střídavě odhalují a zahalují horu Odel, dotvářejí krásnou kulisu. Foťák tedy pracuje o sto šest. Asi tak v půlce naší trasy nacházíme pod stromem lavičku přitisknutou ke skále, kde okolo není žádný sníh. Sedáme a dáváme sváču, i Baddy dostane pamlsek.

Při sestupu zpět k parkovišti míjíme horskou chatu. Všude okolo leží horské louky poseté rašícími krokusy, sneženkami a kdo ví čím dalším. Být tu o týden, čtrnáct dní déle, tak najdeme louky nádherně rozkvetlé. Baddymu a Anetce ale už zebou tlapky a tak pokračujeme v sestupu k parkovišti.

DSC_0094

Převlékáme se do cestovního a vyrážíme do předem vytipovaného kempu u jezera Kalterer See, které leží asi půl hoďky jízdy na jih od Bolzana. Údolí v regionu Trentino-Alto Adige je plné sadů a vinic. Vinicemi vedou četné cyklostezky, podél kterých prodávají místní vinaři svá vínečka. Pro cyklisty prostě ráj.

U jezera jsou dva kempy, tak volíme ten dál od hlavní silnice. Říkáme si, že by mohl být levnější. Vybíráme místo v rohu kempu a parkujeme. Z jedné strany vinice, z druhé jezero. Konečně svítí pořádně sluníčko a je takové teplo, že si dokonce můžu sundat triko. Příjemná změna po sněhu z dnešního dopoledne. Dáváme kávu a čerpáme sluneční paprsky. Po večeři si střihneme procházku k jezeru a mezi vinicemi.

DSC_0013

8. den

Odpočatí se po snídani opět vydáváme na cestu. Dle itineráře je naším dnešním cílem jezero Lago di Garda. Tento den moc času v autě netrávíme a za hodinku a čtvrt už jsme v městečku Arco, které se nachází kousek od severního břehu jezera. Na protažení se asi hodinku couráme městem. Typické uličky jsou moc hezké a na malém naměstí před kostelem si chvilku dáchneme na lavičce. Jinak ale v Arcu nic extra k vidění není. Některé krámky se na sezónu teprve chystají a nemají ještě ani otevřeno. Již tady lze poznat, že oblast kolem Gardy je outdoorovým rájem. Každý druhý obchod nabízí outdoorové vybavení nebo výlety na via ferraty, kajaky, lezení po skalách nebo v kaňonech.

Pokukujeme i po kempu, ale celková cena za naši bandu skoro 40 EUR je pro nás no way. Pokračujeme proto dále po pobřeží jezera a po chvíli dojíždíme do Limone sul Garda, osady, která má ve svém znaku citróny. Citróny se zde pěstují skoro na každé zahradě. Narážíme také na kemp s plácky pro stan přímo na břehu Lago di Garda. Nikam už se nám jezdit nechce a tak bereme kemp za cenu 30 EUR pro 2 lidi, psa, auto a stan.

DSC_0102

Poloha kempu je skvělá, ale už si začínáme všímat rozdílů mezi kempy v Itálii a těmi, ve kterých jsme byli v Rakousku nebo Slovinsku. V Itálii jsou všechny kempy o dost dražší, ale na toaletách nenajdete papír a v umývárně jsme zatím nikde nenarazili na mýdlo nebo papírové ručníky. Kvůli tomu výhledu, ale podobné prkotiny házíme za hlavu. Už je pozdě odpoledne a nikam se už nechystáme. Připadáme si jako u moře na riviéře. Jezero dělá vlny, v okolí rostou palmy, nad hlavou občas proletí racek. Pro Lago di Garda je opravdu typické spíše středomořské podnebí. Kromě citrónovníků se zde hojně pěstují olivovníky a spousta zahrad má vytvořený živý plot z rozmarýnu. Všude to krásně voní. Navíc ty palmy…jen těch pár stupňů na teploměru by mohlo přibýt.

DSC_0107

9. den

Dneska se chceme opět trochu hýbnout. Naplánován je trek po cestě vytesané do skály, která v jedné pasáži vede dokonce tunelem. Balíme saky paky a z našeho kempu v Limone popojíždíme do městečka Campione sul Garda, kde parkujeme a vyrážíme na trek. Cesta vede z počátku po umělých schodech, které plynule přecházejí v přírodní schody vytesané do skály. Stoupáme vzhůru kaňonem a dole vidíme nějakou skupinku, která si užívá slaňování vodopádu. Zanedlouho dorážíme k tunelu, kterého se Anetka tolik obávala. Nasazuji čelovku, chytám Anetku za ruku a vyrážíme. Tunel je vysoký tak metr a půl, ale žádné dobrodružství se nakonec nekoná, protože je osvětlený. Za minutku jsme z něj venku. Poté opět šplháme po skále do kopce a tlapky nás všech dostávají pořádně zabrat. Výhledy ale stojí za to.

DSC_0067

Pokračujeme ještě tak půl hoďky, jsme venku z kaňonu a za chvilku docházíme do malé vesničky. Chtěli jsme se odměnit pivkem, ale paní z obchodu má právě siestu a tak si dáváme jen vodu a obědváme naše skromné zásoby. Po krátkém odpočinku procházíme vesničku a míříme směrem dolů. Když přicházíme na pěkný palouček před kamenným domkem, Baddýsek sebou praští do trávy a o další přestávce je rozhodnuto. Sluníčko svítí a tak se natáhneme pod olivovník a dáváme si dvacet. Všichni na chvilku usínáme a probudí nás až dvojce lidí stoupajících nahoru. To je pro nás signál, abychom se zvedli a pokračovali dál.

Cesta dolů utíká jako po másle a za třičtvrtě hoďky jsme zpátky u auta. Po příjezdu do kempu jsme tak rozhycovaní, že vbíháme do jezera. Ledová voda nás ale rychle probírá a po minutce jsme zpět na břehu. Potom si dáváme kávu a užíváme výhledu.

10. den

Desátý den našeho tripu a my vyrážíme do městečka Bergamo. Předem jsme si našli parkoviště zdarma a celkem v pohodě ho nacházíme a parkujeme. Posilněni obědem se chystáme do města. To, že je parkoviště zadarmo, ovšem není zadarmo. Do centra to máme asi 3 km. Po cestě malinko bloudíme a už jsme z toho celkem znavení. Samotné staré město leží ještě na kopci nad centrem a jelikož chceme nechat Baddyho trochu odpočinout, na kopec se vydávám jen já sám a Anetka s Baddýskem zatím odpočívají v parku. Uličky starého města jsou nádherné a na centrálním náměstí navštěvuji místní chrám. Stojí zde i epesní hodinová věž. Vše je moc hezké, jenom sám si to moc neužívám, a tak se po krátké obchůzce vracím ke své smečce.

DSC_0132

Po cestě zpět k autu opět trochu bloudíme uličkami města, a než dorazíme do kempu u jezera Lecco, máme toho dost. Přehodnocujeme proto plány a rozhodujeme se dát si zítra odpočinkový den u jezera. Večer si dáváme za odměnu vínečko a sýr z místního obchodu.

11. den

Jak jsem již říkal, dnes máme odpočinkový den, a jelikož cena kempu je velice příznivá (24 EUR), zůstáváme u Lago di Lecco. Přes noc pěkně bouří a tak necháme Baddyho spát s námi, aby se nebál. Normálně ale spí v předsíňce stanu. Ráno již opět svítí sluníčko a my odpočíváme, jen lehce venčíme hafana, píšeme příspěvky a dáváme online náš první článek. I když nikam nejdeme, den uteče jako voda a my chystáme plány na ten další, kdy chceme navštívit Milán. Na naše žádosti přes couchsurfing bohužel nikdo neodpověděl kladně, a tak se první noc pod střechou na tripu odkládá.

DSC_0145

12. den

Loučíme se v kempu a valíme směr Milán. Je sobota, takže provoz kolem města není tak hustý a asi za hodinku jsme v centru.

Jen krátce bych si chtěl postěžovat na poměry na italských silnicích. Kromě dálnic mi okresní silnice svojí kvalitou i šířkou připomínají známou trasu Osek-Litohlavy. Obecně je na silnicích spousta děr a výmolů. Ve městě často neexistují pruhy a auta jezdí libovolně vedle sebe. Parkování na silnici se zapnutým výstražným trojúhelníkem mi připadá jako místní zvyklost. Mimo město většina aut nedodržuje omezenou rychlost a mě se zdá, že jsem jediný, kdo jede podle předpisů. Někdy už ale začínám chytat italské móresy a troubím na auta okolo. Většina italských vozítek zřejmě není vybavená blinkry. Když vidím někoho ukazovat změnu směru, přijde mi to jako svátek. V Miláně jen tak tak brzdím za policejním autem, které nedalo blinkr a nacpalo se před nás. Vrcholem je italská dáma v malém Fiatu, která na nás na semaforu něco huláká. Nám dochází, že se asi ptá na cestu, no moc jí neporadíme. Dle rakve na naší střeše asi usoudila, že jsme zkušení cestovatelé a máme v hlavě trasu italských silnic.

DSC_0215

Po vší této srandě dorážíme na předem vytipované parkoviště, které dle internetu mělo stát 2 EUR za hodinu. Italské webové stránky ale zřejmě fungují stejně jako italský silniční provoz, protože parkování stojí 3 EUR za hodinu a po dvou hodinách dokonce 4,5 EUR za hodinu. Plán B ale nemáme a tak parkujeme zde. V klídku korzujeme do centra po Corso Venezia. Po cestě míjíme butiky nacpané značkovým zbožím. Všichni kolem nás jsou tak načančaní a voňaví, až nám trochu přijde, že sem moc nepatříme. Zanedlouho nás do očí praští skvostná katedrála Duomo, která leží na stejnojmeném náměstí. Jedná se o druhou největší katerdrálu v Itálii po Svatopetrské ve Vatikánu.

Od katedrály si to střihneme pasáží Victoria Emanuela, která nás dovádí na další náměstíčko, na kterém kromě paláců stojí vyhlášená opera La Scala nebo Da Vinciho muzeum. Čas na oběd je tu a na dnešek jsme domluvení, že si dáme pizzu. Nacházíme malou pizzerii, která vypadá levně, a za 7 EUR si vychutnáváme Margharitu na půl. Po obědě pokračujeme v prohlídce města a jdeme směrem k místnímu hradu. Hrad vypadá moc pěkně a tak fotíme, co to jde. Když projdeme hrad, narážíme na pěkný park, ve kterém hraje spousta hudebníků. Uvidíme týpka hrajícího na djembe a jeho hudba a horko nás ukolébávají a my si leháme pod strom. Po chvilce odpočinku si to štrádujeme zpátky do města a ochutnáváme jogurtovou zmrzlinu. Zmrzka je luxusní a Baddy dostává oplatku.

DSC_0196

Tento týden se nese ve znamení jezer a tak dodržujeme tradici a kempujeme u hodinu vzdáleného jezera Lago di Maggiore. Kemp připomíná trošku chatovou osadu a je narvaný důchodci. Baddýsek navíc nesmí ani na pláž a celkem se nám tu moc nelíbí. Cena 30 EUR není také nic extra. Večer si alespoň zpříjemňujeme kubánským rumem a doutníkem.

13. den

Jedinou zajímavou věcí na kempu je stále výsmátý asi Ind v turbanu, který nás tu ale svými vtípky další noc neudrží. Dnes se přesouváme do Národního parku Gran Paradiso.

Hlavní centrum parku leží v městečku Cogne, které je ale na opačné straně, než ze které přijíždíme. Je nesmyslné celé pohoří objíždět, ale z té naší strany zase u hranic parku nevíme o žádném kempu. Rozhodneme se to risknout a jedeme směrem vesnice Noasca, odkud chceme následující den vyrážet na trek. Dojíždíme do posledního vetšího městečka, než nás cesta zavede do jednosměrného údolí, ale na žádný kemp po cestě nenarážíme. Pomáhá nám tak navigace, kterí jako nejbližší ukazuje asi 45 minut vzdálený kemp, bohužel leží ale na cestě zpět. No co, nedá se nic dělat, posoucháme soudružku GPSku a jedeme.

Po tři čtvrtě hodiny opravdu dojíždíme do kempu v Lanzo Torinese, který leží na úžasném místě v zalesněných kopcích. Pravda je to tu malinkou old school. Psací stroj tedy už nahradil počítač, ale připadám si jako v kancelářích Železáren Hrádek. Na zdech visí vlaječky sptřátelených kempů a letošní ceník ještě ani není nalepený na dveřích. Na platbu kartou mohu zapomenout, ale zapomínám na ni rád, když paní na recepci sděluje cenu 16 EUR komplet za naší bandu. Kemp je jinak úplně v pohodě. Mají tu dokonce i WIFI, sportovní hřiště a vnitřní hernu, kde Anetku večer vyklepnu v ping pongu. Tréninky s Terezou jsou ale znát a snadná výhra to vskutku není.

DSC_0030

Mezitím ale beru Baddyho a jdeme omrknout okolí. Hned za kempem teče řeka a vytváří zde malou soutěsku ze zvláštního šedivě-modrého kamene. Pokračujeme dál podél řeky a v dálce vidím poměrně vysoký kamenný most, přesně jako z Game of Thrones. To musíme jít prozkoumat. Most je super a tyčí se odhadem tak 20 metrů nad vodou. Vypádá trochu  také jako Starý most v Mostaru, který je jakoby zlomený do tvaru střechy. Voda pod mostem teče ryhle a je krásně čistá. Okolo se nachází skály s lezeckými cestami a všude se povaluje spoustu lidí. Čekám dobrých 15 minut, než máme most s Baddym jen pro nás, a šteluju hafana do modelkovských pozic.

14. den

Jak již bylo avizováno, dnes se bude trekovat. Naše cílová destinace Noasca ale leží asi hodinu a čtvrt od kempu, takže na místo dorážíme skoro na oběd. Po cestě do Noascy projíždíme asi 30 km dlouhým údolím, plným malých vesniček a prudkých zatáček. Na to, že jsme v nadmořské výšce asi 1000 metrů, je pořádné horko. V Noasce stavíme u cedule, kde jsou popsané treky a vybíráme s ohledem na horko a Baddyho lehčí trek do Rifuggio di Noaschetta, což by měla být kamenná útulna v nadmořské výšce 1550 metrů.

Popojíždíme ještě o kus výše na výchozí parkoviště. Klikatá cestička stoupá hodně prudce a náš Fousek se začíná pekně ohřívat. Poté ve stínu obědváme tuňáka, sýr a zeleninu a chystáme věci na trek. Z informací na netu jsem vyčetl, že na některé treky nesmějí psi, tak se jdu podívat na začátek cesty, kde nacházím směrovku k našemu cíli, ale nic víc. Tak to bude asi v pohodě, říkám si. U útočiště by se mělo dát přespat, když nás někdo vyhodí, tak se vrátíme.

DSC_0079

Po obědě se tedy vydáváme na cestu. Stezka nejprve stoupá lesem a Baddy ochutnává vodu z potůčků. Jakmile se vyšplháme nad pásmo stromů, otevírají se nám krásné výhledy na okolní hory, jejichž horní partie stále leží pod tíhou sněhu. Na těch nejvyšších se sníh udrží po celý rok. Je pěkné vedro a všichni máme jazyk na vestě. Po chvíli ale spatříme na skále nad námi kamzíka a máme o další zážitek postaráno. Baddyho musíme držet na vodítku, aby pořád nehonil ještěrky, kterých tu jsou opravdu mraky. Po další chvíli překonáme pole balvanů a slyšíme známý hvizd a vidíme sviště, který před námi prchá do své nory.

Stezka nás nyní vede z kopce ke studánce, kde probíhá občerstvení a doplnění zásob vody. Sestoupili jsme do malého údolí, kde stojí zbytky několika kamennných salaší a na okolních skalách vidíme opět značené lezecké cesty. Obcházíme skálu s cestami a za zatáčkou nacházíme útulnu, jsme u cíle. U útulny vyrušíme dalšího kamzíka, kterých v parku žije několik tisíc. Útulna je zamčená a nikoho v okolí nenacházíme. Vracíme se tedy kousek zpátky, kde pod lezeckou skálou stavíme stan od Hannahu, který je pro tyto podmínky jako stvořený. Ne jako, on je pro ně opravdu stvořený. Obchazíme si okolí, fotíme, co to jde, a pak se válíme na karimatkách a užíváme si sluníčka. K večeři si ohříváme hotové jídlo od jezhned.cz, které je veganské a navíc zdravé, protože neobsahuje žádná éčka a glutamáty. Nemusí se ani vařit, stačí ohřát a za 2 minuty se může jíst. Dnes večer se podává rýže s fazolemi v zeleninové omáčce.

DSC_0149

15. den

Ráno nikam nespěcháme a v klidu si užíváme snídaně s tím nejluxusnějším výhledem. Po snídani nahodíme batohy a mašírujeme si to zpět k autu. Po cestě potkáváme ještě pana srnce. Není ještě takové horko jako předchozí den a navíc jdeme z kopce. Metry nám tak pěkně ubíhají a za hodinku a půl jsme zpět u auta. Posledních pár metrů to vezmeme jinou cestou a potkáváme informační ceduli, kterou jsem předchozí den hledal. Cedule říká, že na trek nesmějí psi. Ups, to jsme měli teda štěstí, že nás nepotkali strážci parku.

Poté, co vyjedeme z horského údolí, míříme směr Francie. Po cestě stavíme na dálničním odpočívadle, kde rozkládáme naší polní kuchyni a rozjíždíme další epizodu „S Italem v kuchyni“. Dnešní menu obsahuje bramborové noky s rajčatovou omáčku a sýrem mozarela. Mňamka je to náramná, jen to vínečko na menu není.

DSC_0106

Od Gran Paradisa není hranice až tak daleko a za dvě hodiny už stoupáme po další horské cestě až na průsmyk ve výšce okolo 1800 metrů, který dělí Itálii od Francie. Na hraničním přechodu nás celník mávnutím ruky posílá dál a jsme ve Francii. Silnice mě hned připadá lepší. Následuje prudký sjezd do udolí na francouzské straně hor. Nabízí se nám opět úchvatné výhledy. Po cestě projíždíme městem Briancon a obdivujeme velkou pevnost která, střeží okolí.  Máme ještě čas a tak pokračujeme a za slabou hodinku jsme v kempu v městečku Embrun.

Paní na recepci je velmi sympatická, dává nám slevu a za Baddyho si ani nic nepočítá. Celková cena 20 EUR je super, a navíc dostaneme klíčenku. Ještě se mnou vtipkuje. Prý že: „jů bring d san“. A já na to, že syna nemáme, že máme jenom psa. Ona se začala smát a ukázala na slunce. No jo, dnes už jsem trochu unaven cestou a tak jsem se rozloučil.

Kemp je skoro prázdný a tak si vybíráme místo vzadu, kde můžeme Baddyho pustit. Pomalu tak končí další krásný den na naší cestě Evropou.

One thought on “Road trip 2. týden – Itálie ve znamení hor a jezer

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s