Road trip 4. týden – Pyreneje a Španělsko

  1. den

Dnes míříme do města Lourdy v podhůří Pyrenejí. Z drtivé většiny jedeme po dálnici a cesta nám zabere asi dvě a půl hoďky. Využíváme opět odpočívadla po cestě, dnes naše polní kuchyně podává volská oka a fazole v rajčatové omáčce. Je takové horko, že se po kávě svalíme na deku a dáváme si dvacet. Něco nám říká, že dnes nemáme kam spěchat.

Po další půlhodince dorážíme do města Lourdy, které je hlavním poutní místem římsko- katolických věřících. Jisté typce Bernadetě se zde totiž v 19. století několikrát zjevila Panenka Marie, která jí řekla, že má pod místní skálou píchnout do země, ze které poté vytrskl pramen s léčivými účinky. Od té doby se Lourdy staly poutním místem, kam se jezdí léčit nemocní z blízka i daleka. Město je proto plné jeptišek a lidí na vozíčku, kteří doufají, že je místní zázračný pramen vyléčí.

DSC_0020

Naše příhody zde jak jinak začínají hledáním místa na parkování. Protože máme napjatý rozpočet, hledáme místo zdarma. Jedu podle značek na parking gratitut, které ale záhadně mizí jako Panenka Marie. Najednou před sebou opět záhadně vidím pěkný plácek, kde parkují auta a žádnou značku o nutonosti platit. Tak zde píchneme Fouska a jdeme na prohlídku města.

Nejdříve si to štrádujeme na místní hrad, který je sice pěkný, ale 7 EUR za jednoho za vstup na nádvoří platit nechceme. Okoukneme okolí a pokračujeme dál uličkami, kde většina obchodů nabízí zboží s náboženskou tématikou. Vrcholem je místní léčivá voda prodávaná v plastových lahvích a kanistrech s obrázkem Panny Marie. Moc křesťanské se nám to tedy nezdá.

Nakonec docházíme k hlavnímu komplexu s chrámem a onou jeskyní. Frontu v pařáku k jeskyni ale vynecháme a alespoň si na střídačku prohlížíme kostel a okolí. Jeden z nás vždy čeká s Baddýskem venku a užívá si volného internetového připojení, protože hafani do areálu nesmí.

Schodujeme se, že nám to tu už stačí, a jdeme zpět k autu. Ono zázračné parkovací místo má ale drobný háček. Ve vjezdu k němu najednou ze země trčí takové ty vyjížděcí záterasy. Upsy… Koumáme, co dál, v tom ale vidíme chlapíka, který se blíží k jednomu z dalších aut. Já tak využívám situace, Anetce vrazím do ruky vodítko a nenápadně vyjíždím hned za chlapíkem a v duchu se modlím, aby se mi záterasy nezvedly pod autem.

DSC_0162

Všechno ale dopadlo dobře a bez dalších dramat opouštíme Lourdy a záměrně objíždíme místní kemp narvaný karavany, který bude určitě i dražší. Podle navigace jedeme k asi 6 km vzdálenému kempu v malé vesničce. Kemp vypadá slibně, je úplně prázdný a kvůli konkurenci v okolí i levný. Cena 17 EUR je super, WIFI je ale opět placená extra. Kupujeme tak alespoň půl hoďky na ryhlé vložení příspěvků.

 

  1. den

Hory, konečně opět hory. Pyreneje se před námi prudce zvedají a nám stoupá adrenalin při projíždění prudkých zatáček a suprového tunelu bez osvětlení se střídavým provozem, který je vytesaný do skály. Chceme se jet totiž podívat na famózní Cirque du Gavarnie, což je horský masiv s vrcholy přes 3000 metrů, který uzavírá celé údolí a kde končí cesta.

Dojíždíme do posledního městečka na cestě, Gavarnie, a pod stromem si dáváme piknik. Pochutnáváme si na camembertu, sušené šunce, zelenině a bagetce. Posilněni se vydáváme okouknout přírodní úkáz Cirque du Gavarnie, po cestě děláme fotky a asi po hodince dorážíme na místo. Z vrcholků v několika kaskádách padá voda a sníh je skoro na dotek. Chvíli se pokocháme výhledem a kvůli studenému vichru směřujeme zpátky k městečku.

DSC_0074

V Pyrenejích mám v záloze jeden kemp, který leží na cestě do Španělska. Směřujeme k němu, ale po cestě koukáme po jiných kempech, protože jich je tu opravdu mnoho. Nakonec mírně sjíždíme z cesty a zakempíme v nádherném údolí ve vesničce Bun. Všude po okolních kopcích jsou roztroušené domky a stavení. Mít tak něco takového, to je prostě nádhera. Na recepci v kempu nikdo není a strejda, co parkuje u vjezdu, nás posílá, ať se někde upíchnem. Cedule u vjezdu říká, že cena je 3,60 EUR za osobu plus něco za auto. Přijde nám to nějak málo, ale neprotestujeme a stavíme náš pojízdný domov. Ani večer na recepci nikdo nepřijde, tak čekáme do rána a uvidíme.

 

  1. den

Ráno přichází postarší paní, zřejmě majitelka kempu. Poctivě tedy naklušu na recepci registrovat naší bandu. Zde opět nastupuje má bravurní frangličtina a paní potvrzuje cenu, která činí neuvěřitelných 10 EUR za noc pro dva lidi, stan a auto. Baddy to má tentokrát gratis. Je tady nádherně, cena kempu je super příznivá, takže zde zůstáváme dvě noci. Od paní koupím ještě za 4 EUR žeton na pračku.

Dneska nikam nejedeme, takže nejdřív děláme velké prádlo, poté si otevírám kadeřnický salón a na travnatém plácku obarvuji Anetku z ibalginu na černou. Po spoustě minutách a spoustě sprostých slov je dokonáno, ve finále ani žádné neobarvené vlasy nenajdeme. Kromě kuchaře ze mě může být už i kadeřník. Došla nám káva a jídla také už moc nemáme, proto po obědě zajíždíme do nejbližšího městečka dokoupit pár věcí.

Z odpoledního dusna začíná pršet. Než se vrátíme zpátky do kempu, z deště je pořádný liják a jen tak tak stíháme sklidit poslední kousky prádla, které se suší na šňůře. Než přestane pršet, mrskáme chvíli ping pong v místní herně. Oproti kempu v Itálii tu mají dobré pálky, a tak můžu Anetku vytáčet točenými podáními.

DSC_0121

K večeru jdeme ještě na procházku po okolí, užíváme si chládek a nemůžeme se vynadívat na tu krásu okolo.

 

  1. den

Dnes máme v plánu přejet do další země na trase, a to do Španělska. V průběhu dne se ale chceme ještě protáhnout a dát si krátký výšlap. Vyrážíme a před sebou máme panoramatickou horskou cestu, na které se historicky jezdila i Tour de France. Cyklistů v kopci míjíme opravdu mnoho a brzy je začínám proklínat. Není zde totiž zvykem, že jezdí po kraji cesty, ale pokud jich jede více, jedou klidně vedle sebe a v četných zatáčkách není vždy snadné je předjet. Okolní příroda ale vše vynahrazuje.

U jedné chaty v kopci stavíme a jdeme se na chvíli pokochat tou krásou okolo. V průběhu naší zastávky kolem nás projíždí kolona veteránů, kteří jedou nějakou spanilou jízdu a na autech mají nálepky „Pyrenees Retro“. Odjíždíme od vyhlídky a dohání nás další skupina veteránů, musím podotknout, že jsou to vesměs sportovní auta a docela jim to šlape.

DSC_0173

Cesta stoupá stále vzhůru a stává se čím dál tím užší. Čím je výhled krásnější, tím je cesta nebezpečnější. Po chvíli zmizí i svodidla a pod námi jsou jen strmé srázy a horské louky. Jedeme ale pomalu a velmi opatrně, dokonce nás i někteří veteráni předjíždí, všeobecně na cestě ale moc prostoru na předjíždění není. Za chvíli dorážíme do nejvyššího bodu, horského průsmyku, na kterém stojí hotel a restaurace. Stojí zde i všichni veteráni, takže stavíme taky a jdeme je omrknout. Vozy jsou parádní a okolní výhledy také. Není se co divit, jsme skoro ve výšce 1800 metrů. Rozhodujeme se proto, dát si výšlap na některý malý kopec v okolí.

V blízkosti moc lidí není, proto pouštíme Baddýska, aby se také trochu protáhl. Ten je v mžiku, tak deset metrů před námi. Asi po hodině vyfuníme na nízký kopec. Cesta byla krátká, ale máme toho celkem dost, protože je pořádné horko a otravujou nás všemožné mouchy a mušky. V dálce cinkají kravské zvony, až na ty mouchy, je to idylka.

Pelášíme si to zpět k autu a poté pokračujeme po horské cestě. Sjíždíme do údolí a hned zase stoupáme do dalšího sedla, které dělí obě země. Musíme předjíždět opět desítky cyklistů, kteří auta celkem ignorují a někteří v klídku jedou prostředkem silnice. Břicha ale začínají kňourat, musíme tedy zastavit a dáváme si sendviče. Po překonání španělské hranice pádíme opět z kopce a asi za půl hoďky stavíme v našem prvním španělském kempu na trase.

DSC_0189

Kemp je vytvořen v několika terasách nad sebou a jednotlivé plácky nejsou moc veliké. Kus od nás slyšíme zvonit kravské zvonce a řikáme si jaká je to paráda. Cinkot zvonců je ale permanentí a neustává ani v noci, navíc je pěknej hic, takže se moc dobře nevyspíme. Kemp má ale WIFI se signálem po celém táboře, takže si večer zpříjemním sledováním prvního dílu seriálu Fargo, který mě hned pohltí. 4 týdny bez jakéhokoliv filmu jsou zkrátka znát.

 

  1. den

Snídáme a vyrážíme dřív, než udeří největší horko. Dnes nás čeká docela porce kilometrů. Chcem totiž dojet až do 220 km vzdálené Zaragozy, hlavního města Aragonie.

Silnice je ale parádní. Je pěkně široká a s novým kobercem. Po nějaké době plynule přejížídme na dálnici, která je stejně dobrá a navíc s minimálním provozem. Není ani placená, jedinou nevýhodou jsou chybějící odpočívadla, kde bychom mohli zdlábnout oběd. Za nedlouho dojíždíme do Zaragozy. Kvůli pořádnému hicu se jako nejlepší volba pro parkování jeví podzemní garáž, která se navíc nachází přímo u hlavního náměstí. Parkujem Fouska a jdeme na průzkum města. Náměstí dominuje obrovská katedrála s několika vežemi a velká moderní fontána.

DSC_0001

Projdeme pár uliček, shlídneme několik paláců a začne nás dohánět hlad. Na jednom malém náměstí tak zaplujeme ke stolku malého bistra, kde si z menu za 5 EUR vybírám smažené kalamáry se salátem. Ničemu ostatnímu v menu ovšem nerozumíme. Náhodným výběrem nahonec objednáváme kuřecí prsa s hranolkama, volským okem a salátem. O jídlo se pěkně podělíme, mě nejvíc teda chutnají kalamáry.

Napapaní pokračujeme v krasojízdě a touláme se ulicemi. Je čas kolem oběda a malá bistra a kavárny jsou plné lidí vychutnávajících si například tapas, což jsou takové jednohubky různého složení. Někteří si podle hluku ale spíš vychutnávají pivko a víno. Procházíme kolem pěkné mešity a na zastrčeném hřisti mi Anetka pózuje u velkých grafiti.

DSC_0030 (2)

Přejdeme řeku na druhou stranu a před sebou máme výhled na velkou katedrálu i se starým mostem. Po odpočinku ve stínu pod stromem si to ještě namíříme k velké pevnosti, která ale leží trochu stranou centra. Procházíme uličky, kam moc turistů nezabloudí a nakukujeme do života místňáků. Na ulících a hřištích křičí a hrají si děti. Další jen tak zevlují na balkónech. Kvůli horku nám to příjde jako věčnost, než k pevnosti dojdeme. Jen lehce ji obkroužíme a padneme na lavičku ve stínu.

Chci Anetku a Baddyho ušetřit náročné cesty zpět, tak je nechám odpočívat ve stínu u pevnosti a sám se vydávám do garáže pro auto. Když jsem zpět, vysmátá Anetka mi oznamuje, že zatímco jsem já v tom vedru spěchal pro auto, seznámila se s nějakým týpkem z Kolumbie, co prej chtěl jenom vyfotit. No jasně, to známe. Člověk ji nechá chvílku bez dozoru a už koketuje jinde.

Teď už jen najít kemp na spaní. Nejbližší kemp, který je skoro ve městě, záměrně vynecháváme a podle navigace míříme do kempu, který leží asi 15 km daleko. Už po cestě si říkám, že tu ale něco nehraje. Všude kolem nás jsou jen průmyslové komplexy a fabriky. Párkrát přejíždíme koleje a po prašné cestě dojíždíme dle navigace do cíle. Místo klasického kempu ale stojíme před oplocenou osadou z karavanů. Projdu přes závoru, ale nemůžu najít žádnou recepci. Všude jen písek, kolem lítaj děcka, pár typů opravuje starou káru. Trochu mi to přijde jako z postapokaliptického filmu. Nakonec jsme rádi, že tu žádná recepce není a jedeme zpátky do městského kempu.

DSC_0035

Kemp za Zaragozou nacházíme v pohodě. Jen cena 27 EUR nás trochu překvapí, protože jsme si za poslední dni zvykli na nižší taxy. V kempu je ale pěknej bazének, tak ho jdu prubnout. Místo na stan je ale hrozný. Povrch tvoří písek ztvrdlej na beton, do kterého za boha nemůžu zatlouct kolíky od stanu. Pár jich ohnu, ale pár jich alespoň zatluču. Na nebi se mezitím začnou honit pěkně černé mraky a zvedá se vichr. Čekáme pěknou buřinu, tak stan pro jistotu přivazujeme i k autu, z auta přes něj přiveníme i plachtu, aby nám dovnitř nenateklo, protože kvůli chybějícím kůlíkum nejsou napnuté stěny. Bouřka se ale nakonec nekoná, za to je pěkné dusno a všude po kempu jsou navíc miliony mravenců. Jsou fakt všudě, po cestách, i ve sprchách. Do kempu v Zaragoze radši tedy nejezděte.

 

  1. den

Z ošklivého kempu v Zaragoze dnes míříme do Toleda, na které se moc těšíme. Cesta je ale opět dlouhá, tentokrát asi 3 hodiny. Cesta po dálnici pěkně ubíhá, akorát zase chybí odpočívadla. Když přijde čas oběda, sjíždíme do průmyslové zóny k nějakému obchodu a v rohu parkoviště si dopřáváme francouzskou polévku vytuněnou nudlemi a vejci.

Když přijíždíme k Toledu, vidíme před sebou město v celé své kráse. Toledo je fakt nádherné. Podle značek směřuji k parkovišti, protože ale čumím, kde co lítá, přejedu odbočku a otáčet se mi nechce. Udělám proto chybu, kterou už v budoucnu určitě nezopakuji. Zadám navigaci, ať nás dovede na nejbližší parkoviště. Poslušně následuji její rady, které nás v minutě zavedou doprostřed starého města a do uliček širokých tak 2 metry. Nakonec na nějaké parkoviště opravdu dojedeme, ale ukáže se, že zde mohou parkovat jen místní. Ach Bože.

DSC_0002

Musíme tedy jinam, je už ale půl páté a z horka a náročné cesty jsme dost unavení. Necháváme proto prohlídku města až na další den. Teď se ještě vymotat odtud pryč. Když nás navigace pošle dokonce do uličky, která má schody, mám chuť ji vyhodit oknem. Nakonec ale cestu najdeme a únavou v kempu padáme pod strom. WIFI opět dosáhne i do našeho stanu, tak si pouštím druhý, a na dlouho poslední díl Farga.

 

  1. den

Pěkne vyspaní, odpočatí a po snídani s plným pupkem razíme do města. Auto parkujeme tentorkát pod hradbami starého města a nahoru šlapeme pěšky. Dokonce objevuji  plac, kde se za parkování neplatí.

Toledo bylo ve středověku centrem vzdělanosti a tudíž i náboženské tolerance. Kromě synagogy a mešit je zde samozřejmě mnoho katolických kostelů, ten hlavní měří asi 120 na 140 metrů! Toledo je zároveň sídlem španělské římsko-katolické církve. Staré město je obehnáno kompletními hradbami a vstupuje se do něj několika krásně zdobenými bránami.

Uličky i domky jsou nádherné, některé jsou i na prodej, kdyby měl někdo zájem. Kvůli horku jsou v úzkých uličkách mezi domy rozvěšené červené a bílé plachty proti slunci. Při procházkách to každý ocení a navíc to vytváří moc hezkou kulisu. Toledo bylo od středověku rovněž vyhlášené výrobou nejkvalitnějších mečů a oceli všeobecně. Dodnes zde fungují některé dílny a spousta obchodů nabízí nejrůznější dýky a nože.

DSC_0047

Po procházce městem ještě nakupujeme v marketu jídlo k obědu a vyrážíme směr Merida. Stavíme opět u nějaké haly u sjezdu z dálnice a pochutnáváme si na studeném melounu, sušené šunce, dobrém sýru a zelenině.

Kolem šesté hodiny přijíždíme do kempu u Meridy. Kemp stojí 19 EUR a my parkujeme skoro sami v super eukaliptovém háji. Eukalipty krásně voní a jejich listy na zemi dělají měkkou matraci. K večeři si opékáme klobásky a dáváme kalíšek červeného, pak si otevřeme brambůrky a mastíme dvě hry osadníků. Jak jinak, obě vyhrává Anetka.

DSC_0100

Zítra nás již čeká Portugalsko. Kvůli velkému vedru a také kvůli nabitému itineráři jsme se rozhodli vynechat jih  Španělska. Zkrátka bychom to všechno nemohli stihnout a jen bychom se honili. Zítra už se zchladíme v oceánu.

 

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s