Road trip 6. týden – Portugalsko: Guimaraes, Španělsko: atlantické pobřeží a Picos de Europa

38.den

Vítá nás další slunečný den a my míříme do malebného městečka Guimaraesh. Nejdříve hledáme kemp, který po malinkém bloudění nacházíme v zeleném lese na kopci nad městem. Je super zase stanovat v lese a né na písku. Než se vydáme do města, dáváme si oběd a pak odpočíváme pod stromy ve stínu. Do města razíme až odpoledne a po zaparkování naše kroky vedou hned do malého centra. Z náměstí štrádujeme k paláci Duques de Braganca, paláci si dokonce jako své sídlo vybral diktátor Salazar. Vypadá zajímavě a chtěli bychom si ho projít i zevnitř, ale pejskové tam bohužel nesmí a po jednom se nám tam chodit nechce. Takže pokračujeme dále směrem k hradu, který pochází už z 11.století. Ale dokonce ani na hradní nádvoří pejskové nesmějí, tak si alespoň hrad obcházíme dokola a děláme fotky. Pak se na chvíli natáhnem do trávy pod hradem a užíváme si hezkého dne a povídáme si.

DSC_0015

Po návratu do kempu, vaříme super rychlé a zdravé indické jídlo od Jezhned.cz. Podávaly se kašmírské brambory, které jsme ještě vylepšili o květák. Prostě dobrota. Po večeři přichází obligátní kalíšek červeného. Před pár dny jsme totiž udělali super výhodný nákup a koupili si tzv. plenu, což je pětilitrová krabice červeného s kohoutkem a s tou plenou uvnitř. Víno je ale moc dobré a má 13,5 voltů.

 

39.den

Dnes nás opět čeká přejezd hranic. Chceme se taky trochu ošplouchnout, a tak míříme na atlantické pobřeží Španělska. Cesta to není daleká a za dvě hoďky už stojím na recepci v kempu nedaleko zříceniny Castelo de Montereal. Kemp není špatnej, akorát to máme pěkně daleko na záchodky a do sprch. Z kempu je to deset kroků přímo na písečnou pláž, a tak se na střídačku vyvalujeme a sluníme na sluníčku. Druhý z nás odpočívá s Baddýskem ve stínu u auta. Na koupání to ale není, ikdyž je docela teplo. Nevím jestli je to odlivem nebo čím, ale pruh pláže těsně tam, kde končí vlny, je plný chaluch a řas, a voda na kraji je taková černozelená. Jinak je to ale celkem hezká zátoka, kterou na jejím okraji střeží již zmíněná ruina pevnosti. V dálce se zvedají nějaké hory a na obzoru rejdí pár kluků na vodních skůtrech.

DSC_0004

Odpoledne ještě skákneme do místního Careffouru pro nějaké dobroty a jelikož je horko, musíme si dát i zmrzku. Opět ale narážíme na stejný problém jako doposud. V žádném obchodě, v kterém jsme byli, neprodávají jednotlivé nanuky, ale vždy krabice minimálně po čtyřech. Nicméně máme na zmrzku už velkou chuť, a tak beru nejlevnější variantu a tou je šest mini Magnumů za 1,90 EUR. To si dáme. Večer jdem ještě omrknout západ slunce, ale než se vyprdelíme je už skoro po všem a vidíme jen oranžové šmouhy, které také ale nejsou k zahození.

 

40.den

Dáváme si snídani pod borovicí a poté razíme směr Santiago de Compostela. Cesta uběhne lehce a za dvě hoďky stojíme před bránou místního kempu. Ten sice vypadá docela udržovaně, ale každopádně je zavřený, nikdo tady není. Náhodou ale hned vedle kempu stojí noclehárna pro poutníky Svatojakubské cesty, jdu to omrknout. Potkáváme jednoho pána, asi to bude Polák, který nám říká, že kempovat je možno, ale musíme ještě zajít na recepci. Na recepci sedí další dvě Polky, které potvrzují, že tady kempovat můžeme. Chtějí po nás jen 5 EUR za osobu. Připadáme si ale trošku nepatřičně, protože jsme zřejmě jediní, kteří sem nedošli po svých. Navíc na recepci musím zapsat do notýsku, odkud jsme vyrazili na pouť. Paní už jsem ale říkal, že jedeme autem, tak tam prý mám napsat, odkud jsme vyrazili autem. Takže píši Rokycany.

DSC_0035

Postavíme stan a mažem do města. Směrovky na centrum jsou kapku matoucí a tak parkujeme malinko bokem od centra. Chvilinku bloudíme, než dojdeme k parku, kde se houfuje celkem dost lidí. Ve stínu si dáme drink a pak instinktivně odplujem s davem až do centra. Uličky jsou moc pěkné, ale lidí je tu opravdu dost. Po chvilce dorazíme na náměstí ke katedrále Svatého Jakuba, škoda že je celá zahalená lešením. Všude vidíme spoustu poutníků, soudě podle batohů na jejich zádech, vymakaných lýtek a šťastných výrazů ve tváři. Nebylo by špatné někdy podniknout podobnou cestu, říkáme si.

Když odbočíme od hlavního proudu, obdivujeme neméně krásná zákoutí města, kde už je ale o poznání méně lidí. Dneska si za odměnu dáme jídlo v restauraci a tak po cestě k autu, koukáme po vhodné zahrádce. Jednu dobrou najdeme a mají menu za 10 EUR, takže se dneska rozšoupneme. Nejdřív dostaneme vaječný koláč s brambory a pár kroket, poté následuje hovězí plátek s hranolky a oblohou a jako dezert máme vanilkový smetanový jogurt s marmeládou, k tomu máme v ceně ještě drink.

DSC_0021

Spokojeni se vracíme zpátky do kempu, kde si večer ještě chvíli čteme. Jsme dost utahaní a chtěli bychom jít brzo spát. Kolem desáté zalézáme do spacáků, ale snad přesně v moment, kdy chci zapnout zip, se z nedaleka rozezní hlasitá hudba. Vypadá to na nějaký živý koncert ve španělském stylu a usínání nám tedy moc nejde. Každou chvíli se navíc ozve rána z děla, někdy jich je za sebou i několik, tím pádem Baddýsek vyplňuje mezeru mezi našimi spacáky. Hudba končí až někdy nad ránem, takže si na slastný spánek budeme muset počkat do dalšího večera.

 

41.den

V původním plánu bylo dnes dojet do města Lugo, ale po dohodě přichází změna a jedeme raději o kus dál opět k oceánu. Už se nám nechce znovu ťapat po městě, navíc je pořád pěkné vedro. Dnes nám trvalo dlouho se vyprdelit z tábora, a i s pauzou na oběd dorážíme do kempu kolem druhé hodiny. Mimochodem jsme měli špagety s boloňskou omáčkou a sýrem.

Nacházíme ale peckovní kemp Los Cantiles, který leží kilometr daleko od malého rybářského městečka Luarca. Kemp je vystavěný přímo na útesu a z našeho plácku máme výhled na oceán, skaliska a bílý kostel, který se tyčí na skále. Počasí se ale zkazilo a začíná mrholit. Zalezeme proto pod střechu do místní klubovny. Píšeme články, prohlížíme si internet a stahujeme na večer několik dílů Farga. Mimo mě tento seriál nadchl i Anetku a tak večer dáváme tři díly za sebou.

DSC_0043

42.den

Opět hory! Po několika dnech na pobřeží míříme opět do hor, destinací dnešního dne je Národní park Los Picos de Europa. Dojíždíme do vesnice Covadonga, kde koukáme po kempu, který jsem okoukl předchozího dne na netu. Zdá se ale, že tu žádný není, a tak se jdu optat místňáka co pokuřuje u restaurace. Místňák potvrzuje, že kemp se sice jmenuje Covadonga, ale leží ve vesnici Soto de Cangas, asi 8 km odtud. No alespoň, že to není 80. Za chviličku jsme tam, následuje obvyklý check-in, poté platba. Cena 16,50 EUR je v klídku.

Jo a málem bych zapomněl zmínit, že nejdříve jsme dojeli do špatné Covadongy. Navigace totiž našla jen jednu a byla stejným směrem. Až když jsme přijížděli na místo a hory nikde, říkali jsme si, že tu něco nehraje.

Už je odpoledne a střídavě prší. Dneska už se asi nikam nedostaneme. Rozbíjíme tábor a dáváme večeři. Potom se jdeme jen tak cournout po vesnici. Je to pěknej naturálek. Všude kravská hovínka, po cestě pobíhají slepice a za každým rohem na nás vykoukne pes, takže musíme přidat do kroku. V jedné úzké uličce se nám do cesty postaví nějakej kříženec, docela podobný Baddymu, jen o něco větší. Tak tudy asi neprojdeme. Je to největší pes ve vesnici a má už asi svoje prožitý. Když to otočíme, snaží se nás pronásledovat, ale kapánek kulhá.

DSC_0065

Po procházce následuje sprcha a pak jen tak tak stíhám zapnout stan, když přichází pořádná buřina a slejváček. Baddy se hned nakvartýruje k nám a my ho utěšujeme vždy, když se zablýskne. Ještě že jsme stihli stáhnout dva díly Farga, alespoň je postaráno o večerní program.

 

43. den

Ráno už neprší, ale zataženo je pořád. Neni ale horko, takže se bude dobře šlapat. Máme totiž v plánu vyrazit na místní vyhlášený trek Los Cares. Trek měří 12 kilometrů a vede kaňonem nad řekou Cares z Poncebosu do Caínu. Bohužel je to ale trek z bodu A do bodu B, bez možnosti jít nějaký okruh. Tam a zpět to opravdu nedáme, takže chceme jít někam do poloviny a pak to otočit.

Do Pontibosu je to ze Soto de Cangas lehce přes půl hoďky a cesta vede skrze malé horské vesničky a vesnice. Z výhledů ale bohužel nic není, protože je zataženo a mraky leží pod vrcholy hor. My to ale nevzdáváme a jdeme na to.

DSC_0090

Stezka na začátku stoupá do kopce a všude okolo se pasou kozy a ovce. Je to mazec, některé kozy stojí na skále přímo nad námi a se zájmem pozorují Baddýska. Chvílemi to vypadá, že na nás s mekotem ze skály skočí. Další zvířectvo potkáváme přímo na stezce a tentokrát před Baddym všechny kozy skáčou stranou. Jejich zvonky vesele cinkají, je to moc fajn. V první tři čtrvrtě hodině stezka vystoupá 300 výškových metrů. Poté asi hodinu a půl cesta postupně klesá o 500 metrů dolů, aby přede Caínem vystoupala zase o 300 metrů vzhůru. Z nejvyššího bodu se nám naskýtají krásné pohledy do kaňonu, který je až 2 kilometry hluboký, což je mimochodem stejně jako Grand Canyon v Arizoně. Ne nadarmo je soutězka také označována jako Garganta Divina, neboli Božské hrdlo.

Potkáváme také skalní převys, který vypadá trochu jako Trolí jazyk v Norsku a poté jdeme kolem parádního skalního okna. Počasí se dokonce umoudřuje, oblačnost pomalu stoupá a my vidíme některé místní velikány. Ve skalách je také vytesaný akvadukt, jenž přivádí vodu do vesnic na druhé straně hor. Po cestě jsou i nějaké informační cedule, ale bohužel jen ve Španělštině. Je to moc krásné místo. Pomalu už ale docházíme do bodu, kde se otočíme. Sedneme si proto na skálu a vybalujeme oběd. Dnes máme bagety se salátem, rajčetem, šunkou a sýrem. Baštíme a kocháme se tím super výhledem. Po cestě zpět nám opět dělají společnost místní kopytníci. Díky lepšímu počasí máme super výhled na okolní hory a cesta tak ubíhá lépe.

DSC_0167

Po příjezdu do kempu ještě děláme prádlo a protože nechceme riskovat, že nám zmokne, využíváme i sušičku. Po večeři přichází na řadu Fargo.

 

44. den

Po probuzení nás opět vítá zatažená obloha. Dobře, že ale neprší, protože se chceme jet podívat k jezerům Lago Enol a Lago Ercina. Jezera sice leží jen asi 15 km od kempu, ale po chvilce začíná cesta prudce stoupat. Z cesty je rázem taková stezka, ale je na ní asfalt, takže OK. Jako mávnutím kouzelného proutku projedeme skrze mraky a najednou je obloha jasná. Inverze pracuje a my čučíme na to mlíko pod námi a máme radost, že opět vidíme slunce. Jezera totiž leží v nadmořské výšce 1100 metrů. Přijíždíme k jezeru Enol a stavíme jen na fotku, protože projít se chceme až u výše položeného jezera Ercina. Je to tu famózní. Po loukách se pasou krávy a na okolních horách ještě leží zbytky sněhu. Krajina je zde více „alpská“, než skalanatá krajina kaňonu, kterým jsme procházeli včera.

DSC_0231

Když pokračujeme k druhému jezeru, musíme dát na silnici přednost několika kravkám, které si tu pěkně štrádujou zkratkou po asfaltu. Kolem druhého jezera se poflakuje už více lidí, ale kravky jejich počet hravě předčí. Vychytáme poslední místo na parkovišti a jdeme na průzkum okolí. Kolem jezera se rozprostírají louky alpského ražení a krávy se tu mají jako v ráji. My si procházku kolem jezera užíváme také náramně. Sluníčko tady svítí a pasoucí se krávy vytvářejí proti sněhem posypaným kopcům hezkou kulisu. Poletuje tady i dost motýlů a na břehu jezera jsou přímo stovky modrých vážek.

Jezero jsme obešli a jsme dosytosti nakochaní, takže můžeme vyrazit dále, směr Baskicko. Na horské cestě ještě stavíme na odpočívadle, kde naše polní kuchyně servíruje Spaghetti á la Bolognese sypané sýrem. Inverze ale mezitím bohužel nezmizela a hned jakmile sjedeme dolů, opět se nad námi zatáhnou šedivá mračna.

DSC_0247

Odpoledne dojíždíme k pobřeží, na místo známé jako San Juan de Gaztelugatxe. Jedná se o úžasně fotogenický kostelík postavený na strmém skalním ostrůvku, který je s pevninou spojený kameny dlážděnou cestou. Bohužel ale poprchává, a tak si o krásném pohledu můžeme nechat jen zdát. Ale abych nebrblal, mlha a déšť zase dodávají místu na mystičnosti. Z parkoviště vede k ostrůvku asi 2 km dlouhá stezka, která za ideálního počasí nabízí výhledy na Biskajský záliv, útesy a malé ostrůvky kolem. I když nám počasí nepřeje, vydáváme se po kamenných schodech, které končí u kostelíku San Juan. U kostelíka se nachází i ůtulna s krbem. Zkouším to na Anetku, jako že bychom tu mohli přespat, ale můj super nápad nepadne na úrodnou půdu. Podle tradice každý příchozí může třikrát zazvonit na kostelní zvon a něco si přát. Tuto tradici prý stále dodržují i někteří rybáři, kteří prosí za štastný návrat z moře. My jsme si museli také zazvonit.

DSC_0276

Spaní na ostrůvku nevyšlo, takže míříme do kempu v městečku Mundaka, které leží nedaleko. Po cestě míjíme několik značek, upozorňujících motoristy na parkoviště s vyhlídkou na oceán a skaliska. Já ale jsem vůbec rád, že kvůli mlze v kopcích vidím na krajnici. Za chvilku jsme v cíli. Kemp se nachází na útesu nad městečkem. Z parkoviště je v ideálním počasí opět super vyhlídka, ale my vidíme je kousek pláže a zamračenou oblohu. Cena v kempu 30 EUR také úsměv na tváři nevykouzlí.

 

45. den

Ani ráno se počasí nemění. Je zamračeno a střídavě mrholí. Počasí hold člověk neovlivní. Nacházíme se v oblasti biosférické rezervace Urdaibai, vyhlášené mokřady se spoustou ptáků a krásnými plážemi. Je to škoda, budeme se sem muset někdy vrátit.  Rozhodujeme se proto vyrazit opět na cestu. Dnes bychom měli zase změnit zemi a dostat se podruhé na naší cestě do Francie.

DSC_0289

Čeká nás pěkná porce, asi 310 km. Kvůli počasí nám to ale nevadí. Asi po hodině projíždíme kolem značky, která říká: „Vítejte ve Francii“. Za dalších 15 minut jak zázrakem svítí sluníčko. No sakra. Dnes máme v plánu dojet k divu přírodnímu, a to dokonce k největší písečné duně v Evropě – Dune du Pilat, zvané někdy také jen Pyla. Na francouzských dálnicích máme rádi odpočívadla a jedno opět využíváme k zastávce na oběd.

Duna už je vidět nějakou dobu dopředu. Aby ne, v nejvyšším místě měří aktuálně 110 metrů, dlouhá je asi 3 kilometry. Duna se pořád pohybuje vlivem západních větrů vanoucích od oceánu na východ a postupně zasypává borovicový les, který ji obklopuje. Je zde několik kempů, které leží přímo na úpatí duny. Spot je to sice parádní, ale díky tomu, že se duna posouvá asi o 5 metrů za rok, tu ty kempy dlouho nebudou. Zatím je to ale v pořádku a cena 17 EUR se nám za takové místo zdá více než v pořádku. Vybíráme si flek asi 50 metrů od duny, máme teda luxusní výhled. Postavíme tábor a chvíli lenošíme.

DSC_0025

Před večeří si to ale jdem ještě vyšlápnout nahoru. Strana duny od kempu je strmá a písek je zde navátý, takže je měkký. Jsou tu ale položené železné schody, které vedou skoro až nahoru. I tak je to ale pěkná makačka a když se vyškrábeme nahoru, jsme pěkně zadýchaní. Baddymu se výstup moc nezdá a chce se vracet dolů, ale nakonec to zvládnem všichni. Na vrcholu duny je písek tvrdší a dá se po něm krásně šlapat. No a ty výhledy… Na jednu stranu nekonečný borovicový les a na druhou výhled přes dunu na oceán, malé písečné ostrůvky a protilehlou kosu Cap Ferret. Kousek se projdeme a potom se válíme v písku, děláme fotky a užíváme si ten prvotřídní výhled.

Cesta zpět strmou stranou je mazec. Mít tak nějaký to prkýnko, to by se to jelo dolů. Ale i tak. Anetka cupitá s Baddym po schodech a já se rozběhnu a kloužu se a skáču v písku. Za pár vteřin jsem dole. Dole už je stín a na večeři máme od slunce pokoj. Po večeři mastíme Osadníky a v noci se nám pak zdá o nekonečných píscích.

DSC_0060

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s